Dnes se poprvé podíváme na historii československé firmy. A úmyslně začínáme firmou, která se objevila úplnou náhodou. Předem se omlouvám, že nebudu uvádět přesná data. Vycházím totiž z osobních vzpomínek, protože oficiální historie výroby plastikových modelů v OEZ Letohrad je nedohledatelná a ani v mateřské firmě již nejsou lidé, kteří by mohli informace poskytnout…..
Budete-li hledat na internetu informace o OEZ, zjistíte, že tato zkratka názvu „Orlické elektotechnické závody“ se poprvé objevila v padesátých letech a firma se věnovala výrobě jističů. Dnes je ve vlastnictví německého koncernu Siemens a dále se věnuje elektrotechnické výrobě. Jak se dostala tato firma k výrobě plastikových modelů může být tak trochu záhadou.
Všechno začalo rozhodnutím ÚV Komunistické strany ČSSR, která určila, že firmy tehdy působící mají určitou část výroby věnovat výrobkům, které by zlepšily zásobování domácího trhu výrobky z oblasti spotřebního zboží.
OEZ měl tehdy dostatečné technologické zázemí a především v OEZ pracoval pan Oldřich Chládek, aktivní modelář. Právě od něj vzešel nápad, že nařízení strany lze splnit výrobou kitů. A protože byl modelář, dal nápadu jasnou koncepci a cíl. Ve dvaasedmdesátkách jsme měli Kovozávody, čtvrtky na trhu v tehdejším Československu zastupovaly jen stavebnice Směru, ,které už tehdy maličko pokulhávaly co se kvality týče. Proto se tým kolem Oldy Chládka rozhodl právě pro měřítko 1/48, které bylo tehdy velmi populární a zažívalo neskutečný boom, především díky americkému Monogramu.
Titulní strana stavebnice MiGu-21, velkého překvapení z OEZ Letohrad
V tichosti se začal připravovat první model, ke spolupráci byli přizvání pánové Dobiáš, Velc a další. A rozjela se šuškanda, že se u nás chystají nové čtvrtky.
Šuškanda skončila, alespoň pro mne, na klubové soutěži KPM Česká Třebová v roce 1984, kam Olda dovezl vyjiskřenou formu na směrovku MiGu 21. Negativní rytí, sametový povrch…… věc pro nás tehdy nevídaná. Předpoklady vystřídalo očekávání nového modelu. Práce týmu kolem Oldy Chládka nebyla jednoduchá, migy byly tehdy ještě utajovány, získat podklady pro zpracování modelu nebylo snadné. Práce se podařila a světlo světa spatřila prvotina, MiG-21MF/bis/SMT. Byl to jeden z těch modelů, nad kterými jsme tajili dech. Naše domácí firma vyrobila stavebnici moderního typu z výzbroje Varšavské smlouvy, který nebyl karikaturou. A bez nadsázky vytřel zrak všem zavedeným výrobcům ze „Západu“. Stavebnice „jednadvacítky“ byla opravdu luxusní záležitostí. Nádherný akční boxart Jardy Velce, pečlivě vybraná kamuflážní schemata, díly uložené v průhledné vaničce (kterou pak mnozí modeláři používali i při stavbě jiných modelů), obtisky z Nového Boru, které o mnoho koňských délek převyšovaly produkci OTK Hradištko pod Medníkem….. V Československu nastalo období migů.
K Migu 21 se váže moje osobní vzpomínka – na mistrovství republiky v Horní Dobrouči, organizovaném KPM Česká Třebová z nedalekého Letohradu přijel i Olda Chládek. A dovezl tašku plnou pro nás tehdy zázraků….. Na MiG-21 zareagovala firma Trimaster a do Letohradu zaslala vzorky s nabídkou – zakoupí pro OEZ pantograf (na ten se tehdy vztahovalo embargo a komunistické státy jej získat nemohly) a bude vyměňovat výlisky OEZ za vlastní. Ty vzorky nám vzaly dech – Me 262, Fw 190D a sovětská atomová ponorka. Prosadit tuhle výměnu v tehdejším Československu – naprosto nemožné. Letadla Trimasteru už tehdy obsahovaly detaily z bílého kovu (táhlo podvozku Fw 190 jsme asi hodinu hledali po podlaze) a lepty. Jako dnes vidím, jak si lepty pečlivě prohlížel Karel Pádár….. Nevím, jestli to bylo jeho první setkání s tímto doplňkem, ale je klidně možné, že to byl základ dnešního „plechového impéria“, firmy Eduard.
Druhý model z Letohradu, Su-7. Změna autora boxartu byla tragická…
V naprosté tichosti tým kolem pana Chládka připravil čtvrtku „atomového bombardéru“ Suchoj Su-7 ve verzích BKL a BMK. Opět to byla na tehdejší dobu špičková stavebnice. Boxart bohužel nebyl dílem Jaroslava Velce a bez nadsázky patří k nejhorším na krabičkách československých stavebnic. Jaroslav Velc se „vrátil“ až na obal posledního v Letohradě vydaného kitu. Uvnitř krabice ale byl velmi kvalitní model. Jeho asi nejlepší ztvárnění si pamatuji od slečny Zelené z Brněnce. A svět nám opět měl co závidět.
–
Letohradská bomba, Su-25K, čtvrtka tehdy tajného stroje z výzbroje Varšavské smlouvy.
Naprostá bomba přišla s třetím modelem. V Letohradě vznikly „Hrábě“. Suchoj Su-25K. Dnes si asi nikdo nedokáže představit problémy spojené se zpracováním tajné předlohy. Není to model, který by se stavěl úplně snadno, ale vynaložená práce přinese super výsledek. „Frogfootů“ jsem viděl postavených několik, v paměti mi ale zůstal a zůstane ten od Martina Ehla z broumovského klubu.
Poslední stavebnice pod značkou OEZ, spárka Su-25UBK. Autorem kresby opět Jaroslav Velc
Pak přišla spárka Su-25UB/UBK, opět s malbou Jardy Velce na obalu. OEZ jich nalisoval pouze omezený počet. Model přišel v době, kdy všechny firmy v oboru čelily propadu prodejů a „úbékáčko“ se dočkalo pouze jedné výrobní série. To ale neodradilo tým nadšenců od zpracování další předlohy, Suchoje Su-22. Ten už ale OEZ nikdy nedokončil. Sešly se dvě události. Pobočný závod OEZ v Jablonném nad Orlicí začal vyrábět tehdy velmi populární fritovací hrnce a intervence v dobách minulých protežovaného leteckého publicisty, který výrobu modelů v OEZ „zařízl“ z dodnes nepochopitelných důvodů. Doufám, že tento článek čte, aby věděl, že se nezapomnělo… Forma na „dvaadvacítku“ zůstala rozpracovaná, nedokončená. Lisování stávajících stavebnic bylo ukončeno.
Forma Su-17/22 byla dokončena až pro Kovozávody Prostějov a poprvé se objevil model pod značkou KP
Nedlouho poté OEZ nabídl formy k odprodeji. Suchoj 22 v nedokončeném stavu byl odkoupen družstvem SMĚR Praha s úmyslem jej dokončit. Zůstalo pouze u úmyslu. Zbývající formy s vyjímkou MiGu-21 a Su-25UBK byly zakoupeny Kovozávody Prostějov s. p. „Jednadvacítky“ do KP dorazily pouze v podobě výlisků.
Celá série čtvrtek se objevila pod značkou KP, včetně dokončeného Su-22, který byl pro nového vlastníka dokončen a částečně upraven v prostějovské firmě KitPro díky péči týmu nástrojařů, pod vedením Slávka Goldemunda, který pro model připravil návody a obtisky.
Po privatizování Kovozávodů vznikla firma KOPRO a i ta pod svojí značkou sérii čtvrtek vydala, opět mimo Su-25UBK.
Kolem již nerealizovaných plánů OEZ na poli plastikových stavebnic existuje mnoho chimér. Při jedné z mých návštěv u Oldy Chládka přišla řeč i na toto téma. A tak jsem si mohl udělat jasno. Olda mi ze svého archivu ukázal opravdu zajímavé věci. (Mluvím o devadesátých letech) – výkres Jardy Dobiáše na Su-27 ve čtvrtce, výkres na Wellington Mk. Ic taktéž ve čtvrtce (na toto letadlo 1/48 jsme čekali ještě mnoho let, než jej vyrobil Trumpeter) a Lavočkin La-5FN 1/32 – měla to být první československá dvaatřicetina a dodnes tento model na trhu chybí. Výkresy posledně jmenovaných modelů byly dílem pana Komance.
Olda už tehdy v OEZ nepracoval, pustil se do přípravy výroby železničních modelů, bohužel tento projekt nedopadl dobře. Finanční ztráta byla pro něj fatální.
Kromě OEZ byl dlouho k dispozici pouze přebal pod značkou Aeroteam, který Su-25UBK vydal v limitované edici.
Je určitě zajímavé sledovat stopu forem z OEZ. Su-7 se objevil v přebalu REVELL a byla to jedna z prvních československých stavebnic v krabici s tímto logem.
Německý Revell vydal Su-7 ve verzi BMK ve svých obalech.
Pod značkou HiPM byla vyrobena libůstka Mig-21UM, využívající výlisky OEZ s rezinovým trupem a detaily spárky s atraktivním „dřevěným křídlem“ v limitované sérii 500 kusů. Dnes je to vyhledávaná rarita.
Multimedia kit MiG-21UM využívající výlisky OEZ, dnes rarita z produkce zaniklé firmy HiPM.
Když prostějovské KOPRO chystalo Lavočkin La-5FN v řadě „KOPRO Twins“, dvě stavebnice s resinovými díly a lepty, oslovilo ke spolupráci firmy Griffon a Avalon. Griffon připravil PUR a leptané doplňky, Avalon obtisky. Výměnou Griffon získal výlisky Su-25K s úmyslem stavebnici vyšperkovat o doplňky z resinu a leptů dlouho před tím než to udělal Eduard. Bohužel k tomu již nedošlo a výlisky nakonec Griffon odprodal Eduardu.
Nedlouho před prodejem do Maďarska výlisky OEZ přebalil obrnický Eduard.
Eduard přebalil všechny čtvrtky OEZ se dvěma vyjímkami – Mig-21 a Su-25UBK. U miga je jasné, že Eduardi již pracovali na vlastní stavebnici, která je dnes ve čtvrtce „definitiv kitem“ daného typu, Su-25UBK zřejmě tehdy nebyl dostupný. Stále tak existoval pouze v obalu OEZ a v limitované 1000 kusové sérii od vsetínského Aeroteamu.
Postupně spatřily světlo světa různé přebaly, třeba od polského Mastercraftu, Su-22 přebalila taktéž polská Karaya. Nejvýznamnější je série Su-7, 17, 22 a 25 od obrnického Eduardu.
Maďarská variace na dané téma – sůčko v obalu KP models.
Výroba modelů v KOPRU ztratila prioritu, formy byly nabídnuty k odprodeji. Prvním zájemcem byla firma Airmolds z Prahy. Po nepříliš jasných tahanicích kolem celého prodeje KOPRO od smlouvy odstoupilo a formy skončily v Maďarsku u firmy KP models včetně původních kovozávodských dvaasedmdesátin. Ani tato situace neměla dlouhého trvání, maďarská firma skončila a formy se vrátily do České republiky a staly se majetkem družstva Směr, které je nyní postupně uvádí na trh. S jednou vyjímkou. Forma na Mig-21 byla natolik poškozena, že byla sešrotována. Sbíráte-li stavebnice, je to pro vás tip na raritu.
Produkce kitů v OEZ Letohrad netrvala dlouho. Přinesla ale několik stavebnic, které ještě dnes splňují požadavky většiny modelářů. Vznikaly za nelehkých podmínek, ukončení výroby způsobilo politické lobbování. Je to určitě škoda, mít třeba Wellingtona z domácích zdrojů by bylo prima.
Olda Chládek již bohužel není mezi námi.Byl to skromný člověk, který se nijak netajil svým (negativním) vztahem k minulému režimu a znal neskutečné množství historek a anekdot. Rád bych tento článek věnoval jemu i všem dalším nadšencům, kteří si splnili svůj sen a sen mnoha modelářů.
Honza Polc
Za doplňující informace děkuji Jirkovi Látalovi, Michalu Ovčáčíkovi, Mirkovi Pažoutovi a Zdeňkovi Málkovi.