Juan Lario Sanchez je zapomenuté španělské eso. Kupodivu ho u nás nikdo moc nezná, ale je to stíhací eso republikánského letectva na dvojplošnících a také vůbec nejůspěšnější pilot sloužící v Sovětském letectvu na Východní frontě.
Juan se narodil v Madridu roku 1918 jako syn místního zednáře. Studoval vysokou školu v oboru silničního inženýra, když 18. července 1936 vypukl převrat vyvolaný generálem Franciscem Frankem.
Vypukla Španělská občanská válka trvající až do roku 1939. Juna se připojil ke stávající republikánské vládě nakloněné levici a komunistům. Vstoupil stejně jako další jeho vrstevníci ze školy do jednotky 4. Battalionu mladých z Las Ventas.
Jednotka působila v obranných bojích na silnicích v Sierra a Burgosu. Také v bojích Aravaca a Pozuelo, kde byl Juan zraněn na noze a na ruce. Byl hospitalizován do Valencie. K jednotce se vrátil v březnu 1937.
V květnu 1937 byl vybrán k leteckému výcviku v Sovětském svazu u města Kirovograd. Dne 20. listopadu 1937 byl povýšen na hodnost sargento a poslán zpět do vlasti. Tam se připojil v lednu k jednotce 4a/26(4ª Escuadrilla del Grupo 26) působících na dvouplošnících I-15bis.
Jednotka měla v té době pouze 4 bojeschopná letadla a vele jí zkušený velitel Ladislao Duarte. Spolu s dalšími 3 letkami I-15 a I-16 startovali do bitvy nad Teruel, kde se střetávali hlavně s letouny Legion Condor(Němci). Postupně vystřídali letiště El Toro a Barracas.
V květnu 1937 se umístili na letišti El Vendrell. Ve stejné době byl Juan zraněn v leteckém souboji a odeslán do Barcelony. Během služby na I-15Bis docílil Juan 7 potvrzených sestřelů.
Během té doby Junanovu jednotku 26 vystřídala jednotka 28 a odlétla na letiště Celrá. Jednotce velel v té době velitel Lacalle.
Jednotka používala vícemístné letouny Grumman FF-1 „Dolphin“. Byl to dvojplošník vyzbrojený 2 kulomety 7.7mm a mohl nést až 6x 50 kg bomby. Grumman byl velice slušný útočný letoun, který byl ve Španělsku používán hlavně k hloubkovým útokům, průzkumným letům a ve vyjímečných případech jako odstrašující prvek proti bombardérům létajícím nad Valencií, Cartagenou a nad Mallorcou. Bohužel Dolphin neměl moc dobrý dostup a tak spousta bombardérů bombardovala takřka beztrestně.
Poznámka: Údajně Sanchez létal ve Španělsku pouze na Grumman FF-1 „Dolphin“ a nedocílil nejspíše žádného sestřelu. (zdroj: RNDr. Ondrej Repka)
Dne 29. ledna 1939 byl podepsána kapitulace republikánů a všechny jednotky republikánů byly rozpuštěny. Juan se v té době nacházel na letišti Villajuiga, kde se přichystal na úlet do Francie. Po příletu do Francie byli piloti internováni v táboře Argelés a nakonec asi 50 pilotů v táboře Gurs.
Nakonec se díky Sovětům podařila dohoda s Francií a byly jim vystaveny nové pasy a 29. května 1940 odjíždí z přístavu Le Havre do Sovětského svazu lodí.
Juan Lario a jeho kamarádi přistáli v přístavu Leningrad dne 7. června 1939. Sověti poslali piloty do Charkova, kde po menší pauze začali pracovat v továrně na výrobu strojů jako dělníci. Na začátku roku Juan požádal o povolení ke studium sociologie v Moskvě.
Zde ho zastihla německá invaze tzv. Operace Barbarossa v červnu 1941. Po počátečním překvapení se asi 150 Španělů přihlásilo dobrovolně ke službě v sovětském letectvu. Měli zkušenosti ze Španělska a tak byli Sověti rádi a umožnili jim vstup do armády.
19 prvních pilotů bylo vybráno ke stíhacímu výcviku. Nejvíce zkušení byli Domingo Bonilla, Antonio Arias a Juan Lario. Po 15 dnech bylo vycvičeno 19 španělských pilotů, 1 pozorovatel, 1 střelec a 2 mechanici. Všichni stíhací piloti byli přesunuti na letiště Čekalov blízko Moskvy.
Tréning začali na tu dobu moderních letounech Jak-1 a Jak-7. Během srpna 41 byli přesunuti na letiště Sverdlovsk do pohoří Uralu. Tam probíhal tajný program tzv. Vzdušná guerilla, který měl za účel používat ukořistěná letadla hluboko v týlu nepřítele a spolupracovat s partyzány.
Jako letouny byly využívány ukořistěné nebo koupené stroje Ju-88, Do-217, Bf-109 a Bf-110. Juan Lario létal hlavně na Bf-109 na kterém získal mnoho zkušeností, které využil později.
Během výcviku se bohužel projevila nezkušenost pilotů s těmito typy a přibývalo nehod. Jelikož Němci postoupili blízko Moskvy a situace v tomto úseku byla velice kritická, tak se velení rozhodlo tento program zrušit a piloty přemístit na frontu.
V listopadu 1941 byli Španělé přemístěni na letiště Bykovo asi 30 km od Moskvy. Jednotka 1. Speciální pohraniční vzdušná brigáda spadal pod velení NKVD/ 1. IAP PVO
Poznámka: správně má být 1.Istrebiteľnyj Aviacionnyj Polk Pograničnych Vojsk NKVD/ 1. IAP PVO. 1.IAP NKVD byl do systému PVO Moskvy začleněný až 16.2.1943, už jako 11.IAP PVO a původní 11.IAP byl rozpuštěný.(zdroj: RNDr. Ondrej Repka)
Piloti byli přeškoleni na letouny MiG-1 a MiG-3, který sloužil jako součást Moskevské PVO až do května 1942. Během léta byli Španělé součástí letecké akademie jako instruktoři.
Juan Lario společně se stíhači Francisco Paredes a Isidro Nájera byli odesláni do Grozného na Stalingradskou frontu ke 182. IAP na letouny I-16, I-153 a MiG-3 a od srpna 1942 i Jak-7b.(opraveno dle: RNDr. Ondrej Repka)
Španělští piloti zde používali absolutně drzou taktiku, kdy sledovali nepřátelské piloty až nad jejich letiště a tam na ně útočili při přistání nebo při vzletu. Dokonce působili i v noci, kdy se jim dařilo navádět pomocí polohových světel zásobovací Ju-52 do míst se silnou protiletadlovou palbou.
Posléze působil ještě u 127. IAP u Leningradu.(opraveno dle: RNDr. Ondrej Repka)
Následovaly v roce 1943 a 1944 bitvy u Kurska, Charkova a Kyjeva. Válku zakončil jako pilot 348. IAP na Spitfirech Mk.IX v PVO Jihozápadního frontu. Konec války ho zastihl na letišti Tempelhof po vítězné bitvě o Berlín.
Poznámka: Údajná příslušnost Sancheze k tomuto pluku je doložená až v březnu 1946 tedy až po válce. Tudíž je pravděpodobné, že na Spitfiru bojově nelétal. (zdroj: RNDr. Ondrej Repka)
Za svou kariéru odlétal 886 akcí, absolvoval 97 vzdušných soubojů a sestřelil dohromady 27 letadel jistě a 8 pravděpodobně.(včetně 7 sestřelů ve Španělsku).(viz. pozn. dole)
Obdržel Řád rudého praporu, Řád Velké vlastenecké války(1. a 2. třídy) a dvojnásobný držitel Řádu rudé hvězdy.
V sovětském letectvu sloužil do roku 1948. Do Španělska se vrátil v lednu 1957. Ze svých zážitků z války napsal knihu ”Habla un aviador del la República”.
Poznámka k textu od RNDr. Ondreje Repky:
Údaje o Sánchezových zostrelov pochádzajú z časopisu Aeroplano, kde je faximile z jeho letovej knižky. Je to ale veľmi pochybný dokument, plný divných nezrovnalostí. Hneď prvý riadok hovorí o roku 1945 a odlietaných letoch na P-40 Kittyhawk (!) Potom nasleduje text o údajne 97 vzdušných bojoch a 27 samostatných a 8 skupinových zostreloch. Tento záznam ale potvrdil adjutant 743.IAP! Tento pluk bol takisto vyzbrojený Spitfire Mk.IX a pôsobil u PVO Juhozápadného frontu… Podľa mňa mu tam skrátka adjutant napísal to, čo tam Sánchez chcel mať, bez toho aby tušil niečo o realite…
Zajímavostí je, že firma KP chystá reedici modelu 1/72 Spitfire Mk.IX, kde bude i kamufláž tohoto pilota.(zdobí boxart na krabičce)
Poznámka ke kamufláži v modelu: K údajnej kamufláži Sánchezovho Spitfiru v stavebnici KP môžem napísať iba toľko, že je to úplná blbosť, výplod hodne bujnej fantázie…
Tímto chci poděkovat RNDr. Ondrejovi Repkovi za pomoc s opravou textu.
Autor textu:
Nejsem studovaný historik ani letecký badatel. Jsem modelář a baví mě historie od malička. Občas napíšu nějaký článek jen tak pro radost. Mám doma spoustu literatury a čerpám i z internetu. Snažím se co nejvíc informace ověřit z více zdrojů, ale občas jsem nedočkavý a nepozorný a vzniknou chyby. Na španělské piloty jsem narazil úplnou náhodou díky kresbám malíře Carlose Alonza. Zajímavé příběhy mě baví. Ono je totiž hodně známo pouze o španělských pilotech v Luftwaffe(resp. pod jejich velením), ale né tolik nebo vůbec o pilotech v působení u Sovětů.