Vždy, když se stočí řeč na účast našich pilotů v bojích druhé světové války v řadách britské RAF, probírají se převevším stroje stíhačů, Hurricany, Spitfiry, velmi zřídka Typhoony nebo Airacobry, do jejichž kabin Čechoslováci také usedali. Opomíjenější jsou stroje bombardovací, které v obecném povědomí zastupují hlavně Wellingtony a Liberatory. Naši letci na palubách Lancasterů nebo třeba Mitchellů jsou pro většinu veřejnosti velkou neznámou.
Zcela opomíjená a to i v literatuře je však ta část leteckého života, která předchází velkým leteckým bitvám, totiž výcviku. Naši letci stejně jako všichni ostatní spadali do osnov systému, který býval označován jako „The Plan“ a oficiálně se jmenoval „British Commonwealth Air Training Plan (BCATP)“. Pouze první skupina letců prošla rychlými konverzními kurzy na britských strojích, Bitva o Británii si žádala každou operační peruť…. Tyto konverzní lety byly vykonávány na strojích Avro Tutor a Miles Master Mk. I. Podoba těchto strojů je známá z jejich působení u 310. peruti, kde jako instruktor působil mladičký Angličan Boulton (později zahynul v bojích Bitvy o Británii)
BCATP jako takový začal platit již v roce 1940, zapojily se do něj Velká Británie, Kanada, Austrálie a Nový Zéland. Kooperovaly i Spojené státy, které poskytly vlastní kapacitu leteckých škol. Náklady na výcvik se dělily mezi zúčastněné země, obrovskou výhodou pak byla skutečnost, že převážná část výcviku probíhala nerušeně za oceánem a díky obrovským možnostem (ročně bylo vycvičeno cca 50 000 osádek) se převaha ve vzduchu obrátila na stranu Spojenců.
V jednotlivých stupních výcviku se Čechoslováci setkali s několika typy cvičných strojů. Elementární výcvik, který zčásti probíhal na území Velké Británie, absolvovali většinou na strojích Tiger Moth, který byl v tomto ohledu skutečným dříčem. Jeho verze DH 82C, která byla uzpůsobena drsným klimatickým podmínkám, byla používána v Kanadě, kde ji doplňovaly i americké Kaydety.
Pokračovací výcvik na jednomotorových strojích byl doménou původně amerických strojů AT-6 „Texan“, v britském letectvu značených jako „Harvard“. I další typ byl původně americké konstrukce, Fairchild PT-19 „Cornell“. Na obou těchto strojích létali v kanadských leteckých školách i Čechoslováci.
Piloti procházející výcvikem pilotování vícemotorových letadel ale i budoucí navigátoři, radisti nebo střelci se během výcviku setkali s celou řadou strojů. Byly to britské Avro Ansony, Airspeed Oxfordy či Bristol Blenheimy (a jejich kanadské deriváty Bollingbroke) různých verzí. Tyto letouny doplňovaly americké Cessny „Bobcat“, v britském letectvu označované jako „Crane“.
Po návratu z Kanady čekala naše piloty krátká zastávka v jednotkách (P)AFU – (Pilots) Advanced Flying Unit, ze kterých následně odcházeli do operačně-výcvikových jednotek a k bojovým perutím. Doménou No. 5 (P)AFU v Tern Hillu byly stroje Miles Master verzí Mk. II a Mk. III. O těchto strojích se v krušném roce 1940 dokonce uvažovalo jako o nouzové stíhačce….
Tento krátký článek je pouhým nástinem dlouhé cesty našich letců z okupované vlasti až do kabin bojových strojů. Příště se podíváme na letouny našich pilotů v rámci OTU, které tvořily poslední předstupeň před nasazením v řadách operačních perutí.
Honza Polc
(kresby jsou použity z připravované publikace „Czechoslovaks in RAF 1940 – 1945“)