Na loňský ročník soutěže v britském Telfordu připravila firma AZ model model elegantního prototypu letounu firmy Martin Baker, typ MB.5. Tento výkonný a nadějný typ bohužel přišel pozdě a do sériové výroby se nedostal. Zůstal pouze v prototypu. Pro vylepšení modelu můžete využít fotografií, které nám firma AZ model poskytla. Pomohou vám i vyvarování se chyb během stavby. Pozornost věnujte oblasti podvozkových šachet.
MARTIN BAKER MB. 3
Letoun vznikl na základě specifikací ministerstva letectví č. F.18/39 z roku 1939. Očekávala se rychlost nad 644 km/h ve výšce 4575 m, dostup minimálně 10 675 m a vytrvalost 30 min při letu na plný plyn. Vzletová hmotnost neměla přesáhnout 5450 kg.
Konstruktér společnosti Martin-Baker James Martin koncipoval nový letoun tak, aby požadované parametry předstihoval při současné technologické jednoduchosti případné velkovýroby. Zároveň se dbalo na maximální úsporu deficitních surovin, především hliníku.
Ze dvou objednaných prototypů zalétal kapitán Valentine Henry Baker 31. srpna 1942 jen jediný postavený prototyp M.B.3 (R2492). Pohon aerodynamicky jemného dolnoplošníku zajišťoval čtyřiadvacetiválec do ležatého H Napier Sabre II o výkonu 1485 kW, pohánějící třílistou automatickou vrtuli. Jednomístný kokpit, umístěný na úrovni odtokové hrany křídla, měl v prvním provedení kryt přecházející do vysoké zadní části trupu, splývající s kýlovou plochou. Tento prvek byl následně odstraněn, trup za kabinou se snížil a kryt kokpitu dostal kapkovitý tvar. Hlavňovou výzbroj tvořila trojice kanónů British Hispano ráže 20 mm v každé polovině křídla se zásobou 200 nábojů každý. Během letových testů byly zbraně demontovány.
Samotné zkoušky M.B.3 trvaly do 12. září 1942, kdy prototypu během přistávacího manévru vysadil motor a během nouzového přistání byl stroj zničen. Druhý nedostavěný prototyp M.B.3 měl posloužit k zástavbě motoru Rolls-Royce Griffon, kdy se mělo jeho označení změnit na M.B.4. Nakonec padlo rozhodnutí celou koncepci výrazně přepracovat. Křídlo a podvozek byly nakonec použity pro prototyp Martin-Baker M.B.5 s motorem Griffon 83 a protiběžnou vrtulí.
MARTIN BAKER MB.5
Martin-Baker M.B.5 navazoval na předchozí typ M.B.3, který vznikl na základě specifikací F.18/39. Ty požadovaly stíhací letoun s maximální rychlostí minimálně 400 mph (miles per hour) ve výšce 15,000 ft, tj. 644 km/h v 4572 metrech, zásoba paliva musela umožňovat vytrvalost letu minimálně 2 hodiny, plus 30 minut letu na maximální výkon motoru (15 minut běhu motoru na vzletový výkon a 15 minut maximálního výkonu ve výšce 15,000 ft), plus 30% rezerva. Požadována byla kanónová výzbroj, minimálně čtyřmi 20mm kanóny s 60 náboji na zbraň, maximální vzletová hmotnost byla omezena nejvýše na 12,000 lb (5443 kg). Mimo to letoun musel být schopen nasazení v jakýchkoli klimatických podmínkách.
Ovšem záhy po prvním vzletu, dne 12. září 1942, byl prototyp M.B.3, nesoucí sériové číslo R2492, zcela zničen při fatální havárii. Přitom byl smrtelně zraněn zalétávací pilot a spoluzakladatel firmy, Captain Valentine Henry Baker, M.C., A.F.C. Nedošlo tak již na plánovanou přestavbu prototypu, kdy měl dostat nový kapkovitý překryt pilotní kabiny, a ani nebyl realizován projekt stíhačky M.B.4.
Druhý ze zakladatelů firmy, konstruktér James Martin (později Sir James Martin, C.B.E., Hon. F.R.Ae.S.), se rozhodl druhý objednaný prototyp (bylo mu přiděleno sériové číslo R2496) postavit jako v podstatě zcela nový stroj, na předchozí konstrukce navazující pouze technologicky (z původního M.B.3 zůstala jen část konstrukce křídla a ocasní plochy). Nový stroj poháněl zcela nový motor Griffon 83, pohánějící souosé protiběžné vrtule, plánovaná výzbroj byla oproti M.B.3 zredukována z šesti na čtyři kanóny. Zcela byla přepracována chladicí soustava, dvojice chladičů (motorového oleje a chladicí kapaliny — nemrznoucí směsi etylenglykolu a vody) byla odstraněna ze spodní plochy křídla, u nového stroje byly přesunuty do zadní části trupu. Vzduch k nim přiváděl jeden rozměrný lapač pod zadní částí trupu, letoun tak na první pohled mohl připomínat typ P-51 Mustang. Navíc měl zcela nový, rozměrný kapkovitý překryt pilotního prostoru, umožňující vynikající výhled všemi směry, včetně zadní polosféry (ovšem ten měl původně dostat již M.B.3).
Zcela nový stroj se poprvé dostal do vzduchu na letišti Harwell (hrabství Berkshire) dne 23. května 1944, za jeho řízením byl Capt. Leslie Bryan Greensted, šéfpilot firmy Rotol Ltd. První lety ukázaly nedostatečnou směrovou stabilitu, což vedlo k instalaci nové SOP (byla zvětšena kýlovka i směrovka), později byly zvětšeny i vodorovné ocasní plochy. Ovšem zalétávání nepokračovalo právě rychlým tempem — do října 1945 stroj nalétal pouhých 40 hodin. Na tom měly podíl dva hlavní faktory, jednak v té době už bylo jasné, že prim nadále budou hrát proudové stíhačky, tudíž není proč spěchat, navíc firma v té době také již pracovala na konstrukci prvních vystřelovacích sedadel — což je výrobní náplň, která firmu Martin-Baker proslavila, a dodnes se těmto věnuje.
Výsledky testů ukazovaly, že vznikl mimořádně zdařilý stroj. Byl nejen mimořádně výkonný (z v Británii postavených pístových stíhaček jej překonávaly pouze Supermarine Spiteful, Hawker Fury a dvoumotorový de Havilland Hornet), navíc byl velice dobře ovladatelný, obratný (maximální rychlost klonění kolem podélné osy byla 94 stupňů!), mimo to byla oceňována i jednoduchá výroba a snadná obsluha, na čemž se významně podílela i nenáročná výrobní technologie a promyšlená konstrukce. Piloti, kteří s ním měli možnost létat, vysoce oceňovali výkony, vynikající ovladatelnost i obratnost, dobrý výhled z kokpitu a snadné pojíždění.
Maximální rychlost stroje byla 460 mph (740 km/h), což byl velmi dobrý výkon (pro srovnání: tehdejší nejnovější stíhací letadla RAF, Supermarine Spitfire F Mk.XIV a Hawker Tempest F Mk.V, dosahovala max. rychlosti okolo 700 km/h). Při tomto srovnání je ovšem také nutno vzít v úvahu, že M.B.5 se poprvé dostal do vzduchu teprve v květnu 1944, zatímco oba zmíněné typy byly v době prvního vzletu M.B.5 již několik měsíců operačně nasazeny; ovšem v době prvních letů prototypu zcela nového letounu spíše probíhá ověřování letových vlastností, než měření maximálních výkonů — a k případnému bojovému nasazení, i v případě že by bylo rozhodnuto o výrobě M.B.5, by nutně uplynulo minimálně dalších 6-12 měsíců. Navíc jen o několik dnů později než M.B.5 vzlétá i stíhačka Supermarine Spiteful, která dosahovala ještě o několik desítek km/h vyšší maximální rychlosti.
Nezapomenutelnou se stala letecká přehlídka ve Farnborough v červnu 1946, kdy typ předvedl polský pilot Jan Żurakowski. To ovšem byla labutí píseň tohoto letounu, roku 1946 či 1947 samozřejmě nebylo reálné, že by mohla být objednána sériová výroba sebevýkonnější vrtulové stíhačky. Zkoušky s prototypem R2496 pokračovaly do roku 1947, kdy byl nakonec tento jediný postavený exemplář sešrotován.
